Cesta do Alp - 1.část

Cesta do Alp - 1.část

Léto přišlo, škola skončila a já konečně mohl vyhlížet čas, kdy odjedu z Prahy pryč. Někdo by nejraději k moři, ale já už netrpělivě vyhlížel, kdy konečně vyrazím do Alp.

Ten čas konečně přišel, ale místo toho, abych si to užíval a těšil se, jsem měl spíš obavy z počasí. Ostatně minulý rok mi do Alp stačil jeden narvaný batoh (rád cestuji na lehko), ale tentokrát jsem kromě batohu ještě tahal celou velkou tašku teplého oblečení. Ano, výhled počasí nebyl nadějný. Každý den mého pobytu totiž mělo být ošklivě a pršet. Což o to, pokud by to bylo jenom v místech penzionu, kde jsem měl být ubytován, dalo by se to řešit cestou autem do jiné části hor. Nicméně ať už jsem se koukal kamkoliv, všude to bylo stejné.

Silvrretta (1).jpg

Rozhodně nejsem kovaný optimista, a tak jsem bylo samozřejmostí mé brblání a představování si katastrofických scénářů. Začínalo se mi to potvrzovat už, když jsem se blížil k Alpám. Déšť a mlha.

Moje cesta mě vedla do Tyrolských Alp v Rakousku, přesněji nedaleko hranic se Švýcarskem a Itálií. Cestou se počasí neustále střídalo a naděje, když se udělalo hezky, byla vždycky rázem zadupána dalším deštěm. Ten nakonec byl i v místech onoho penzionu, takže moje nálada byla spíše ponurá.

Než jsem se ale stačil ubytovat, déšť se přehnal a mně se naskytl krásný výhled do údolí a na okolní vrcholy. Doufal jsem tedy, že nejhorší je za mnou a teď už počasí bude lepší (ačkoliv předpověď byla pořád velmi špatná).

Jak je předpověď počasí, zvláště v Alpách, k ničemu, se mi potvrdilo další dny. Ano, počasí sice občas aprílové a sem tam nějaká přeháňka, ale v konečném součtu bylo spíše polojasno a můj negativismus, tak byl zbytečný. Nehledě na to, že jsem se opálil více jak u moře.

Silvretta.JPG

Jezero Spullerse

V sobotu mělo být nejošklivěji, a tak jsem sbalil pláštěnku a vyrazil na jezero. A jako počáteční výlet se rozhodně povedl. Pláštěnka byla k ničemu a navíc jsem si užil dva pohledy. Zatímco při cestě na jezero, jsem mohl obdivovat vrcholy Alp, které se schovávaly za závojem mlhy, a celkově okolí působilo tajemně, při cestě zpátky už pražilo sluníčko a já mohl obdivovat vrcholy v celé své kráse.

Nakonec došlo i na menší výšlap na vyvýšeninu za jezerem. Ačkoliv se na vrcholu nacházel kříž na skále, jméno vrchol bohužel neměl. Rozhodně se ale menší prodloužení cesty vyplatilo, jelikož výhled do údolí byl nádherný.

Spullersee (2).JPG

Silvretta-Hochalpenstraße

Od penzionu jsem dostal kartičku, díky níž jsem měl vstupy zdarma třeba na lanovky v okolí a hlavně na horskou silnici Silvretta. Rozhodl jsem se ji tedy využít a vyrazil na cestu po silnici, která by se vyjímala i v Top Gearu.

Cesta vede až do nadmořské výšky 2000 metrů, kde se pak nachází vodní nádrž. Už zde se vám naskytnou neuvěřitelné výhledy. Pro mě to byl ale skvělý výchozí bod na cestu do hor. Musím říct, že tenhle výlet byl dosti naslepo. Na rozcestníku jsem si vybral náhodný bod, který byl v celkem rozumné časové vzdálenosti a vydal se vstříc neznámému. Cesta mě zatáhla do opět nádherného údolí, kde mě z každé strany obklopovali masivy hor, odkud stékalo mnoho potůčků. Podél cesty mě pak doprovázela řeka. Prostě ráj.

Silvrretta (7).JPG

Po nějaké době se cesta stočila směrem nahoru. Výstup na nějaký vrchol v plánu úplně nebyl, ještě k tomu jsem si vzal jen lehké botasky, ale když už je člověk v tom, tak se přece neotočí. Navíc to nevypadalo na až tak dlouhé stoupání, jelikož byl vidět malý hřeben, odkud jsem doufal, že bude výhled na druhou stranu.

Jak se ale ukázalo, hřeben to jaksi nebyl a výšlap pokračoval mnohem dál a ještě ke všemu přes zasněženou část. No, nedalo se nic dělat. Šlo se dál, protože jakmile vidím vrchol, chci ho dobýt. Nahoře jsem navíc neočekávaně narazil na téměř ještě zamrzlé jezero, což už jen podtrhlo dosavadní krásu.

V botaskách se po sněhu šlo celkem… dobře. Samozřejmě jsem měl promočené nohy už po pár krocích, ale nic hrozného. Jak se posléze ukázalo, sněhová pokrývka velmi urychlila následnou cestu dolů. Jak? Prostě jsem se doklouzal dolů (a pak že člověk potřebuje lyže).

Po překonání sněhové pokrývky již zbýval poslední kus na horu vysokou 2701 metrů (tentokrát měla i jméno a celkem netradiční – Piz 6R).

O tom, že výhled byl fantastický, asi nemusím psát.

5 tipů jak si užít léto

5 tipů jak si užít léto